2. Základní škola
1. třída
Jak jsem již psala, dříve jsem netušila o žádných testech ani dyslexii a tím pádem syn nastoupil normálně do první třídy v 6-ti letech. Podotýkám, že se narodil až v koncem června, tudíž byl ještě od všech spolužáků nejmladší.
V první třídě byl jeho třídní učitel starý pán, který měl před důchodem. Působil mírumilovně a syn, jelikož od 3 let neměl otce (po rozvodu se nekontaktoval), tak k učiteli jako k muži vzhlížel s očekáváním a jistou dávkou autority. Do školy se opravdu moc těšil. Byl takové milé blonďaté kuřátko, které mělo o všechno zájem.
Až jednou přišel ze školy jako bez duše. Nemohla jsem z něj dostat, co se stalo. A pak to přišlo. Pan učitel mu dal POHLAVEK, za to, že neuměl napsat písmeno "A"!!! Tím se mu zhroutil svět a přestal se do školy těšit. Jeho psychika zažila otřes. Ačkoliv jsem se ho snažila podpořit, jeho radostné oči při odchodu do školy už nezářily, tak jako před tím. Je hodně citlivý a zdánlivě banální pohlavek mu mohl v psychice způsobit blok do takové míry, že to mohla být jedna z vážných příčin DYSLEXIE. Pak po pár měsících mi paní ředitelka říkala, že syn je pomalý a nechávala ho po škole dopisovat to, co nestihl v hodině. To byla pro něj taková zátěž, že chodil ze školy úplně vyčerpaný. Vůbec jsem nevěděla, co si počít. Jen mě utěšovala jedna věc - a to, že do druhé třídy půjde na jinou školu z důvodu zrušení této školy.
2. třída - 4. třída
Do druhé třídy nastoupil syn na novou školu k mladé, ale zkušené paní učitelce. Ta asi po měsíci rozpoznala, že je dyslektik a velmi ochotně mu pomáhala. Doporučila nám absolvovat testy v pedagogicko-psychologické poradně, kde zjistili, že syn má všechny dysfunkce, které existují, navíc pomalé tempo a velmi špatné písmo. Chodili jsme do kroužku grafomotoriky na uvolnění ruky. Poté se mu rukopis velmi zlepšil, psal přímo ukázkově. Používal různé pomůcky, které nám poradna doporučila, dělala jsem mu do sešitů linky na písmenka atd. Druhá a třetí třída byla za obětavé a zkušené pomoci paní učitelky zvládnutá dobře. Syn se opět začal těšit do školy i na paní učitelku, která ho uměla pochválit a pomoct mu. Ve čtvrté třídě se synovi se zrychlujícím tempem psaní zhoršilo písmo, i když jsme doma pořád procvičovali. Ve škole měl obavy, že to nestihne dopsat, tak psal rychle, ale už ne tak hezky. Na této škole měli pro dyslektiky dyslektický kroužek, který byl po vyučování a zůčastňovaly se ho děti z prvního stupně, aby si zde mohli procvičit čtení, psaní a počítání za pomoci různých pomůcek a programů.
5. - 7. třída
Na základě dalšího vyšetření v poradně jsme zvážili přestup na jinou, větší školu do "dyslektické třídy", kde bylo o polovinu méně žáků, tempo učiva bylo přiměřené, ale problém byl v tom, že zde nebyli pouze žáci s dyslexií, ale i žáci s poruchami chování.
Tím, že tito žáci neustále vyrušovali, křičeli a rušili výúku, bylo vnímání učiva daleko těžší a složitější. Syn chodil naprosto vyčerpaný a unavený. Místo individuální péče se musela paní učitelka z velké většiny věnovat kázni a "udržení na uzdě" naprosto nezvladatelných dětí. S paní učitelkou jsem byla v častém kontaktu, čím víc jsem si s ní o synovi povídala, tím víc ho chápala a věděla, jak k němu přistupovat. Vycházela nám hodně vstříc, i když zpočátku to tak nebylo. Přesto musím říct, že tyto tři roky byly na synovu psychiku velmi zátěžové a myslím, že ani nesplnily svůj účel.
7.-9. třída
Přestup opět na svoji základní školu. Po konzultaci synova individuálního plánu s jednotlivými vyučujícími se zdálo, že bude vše bez problémů. Největší problémy byly v matematice, českém jazyce, chemii, fyzice a němčině. Naopak přírodopis zvládal na 1, zeměpis a dějepis od 2-3. Zkrátka logické předměty, které ho i svým obsahem zaujaly, dokázal zvládnout velmi hravě i bez domácí přípravy. V českém jazyce mu paní učitelka velmi vycházela vstříc, chtěla, aby znal opravdu jen základy, kopírovala mu různé větné rozbory, tabulky, gramatiku. Tyto pomůcky mohl samozřejmě používat i v hodinách. Němčina se přes jeho pomalé písmo zaměřovala na ústní zkoušení slovíček, což se dalo zvládat, pokud si to nepokazil písemnými testy.
U matematiky to bylo hodně složité, poslední roky ho paní učitelka zasypávala domácími úkoly a stále trvala na tom, aby se naučil to, co ona zvážila za vhodné, i když syn to prostě nezvládal pochopit. Po velkém domácím každodenním úsilí konečně zvládnul doma vypočítat rovnice o dvou neznámých, ale jak přišel do školy, zase nevěděl nic. Toto byl ten problém, který paní učitelka nechápala a postupem času si na něj zasedla a syn to velmi těžce nesl. Místo domácího učení jsem ho vytahovala z beznadějí a depresí. Když vidíte dítě tak sklíčené a nešťastné, je to velké utrpení.
Velkou úlevou bylo ukončení základní školy.
Jelikož měl syn od útlého věku jako koníčka techniku, elektroniku, motory a traktory a velký vztah k zemědělským strojům (dokonce si ve 12 letech sám sestrojil funkční malotraktor), byl jeho budoucí obor zcela jasný - opravář zemědělských strojů. Pro náš klid a pro jistotu si nechal v ped.-psych. poradně udělat ještě testy na svůj talent a zaměření na budoucí studia, což jen potvrdilo naše mínění.
Základní školu opustil s velkou úlevou a rád.