3. Studium po základní škole
Před nástupem na střední odborné učiliště - obor Opravář zemědlských strojů - jsem se byla ve škole informovat, jaký pohled mají zde na dyslektiky a zda respektují individuální plán.
Bylo mi bohužel řečeno, že individuální plán tato škola nevystaví, že je to finančně nevýhodné, ale že budou maximálně vycházet vstříc a respektovat všechny dysfunkce, které syn měl.
Při příchodu na školu jsem o našem problému pohovořila s třídním učitelem a opět nakopírovanou zprávu z psychologické poradny rozdala učitelům ztěžejních předmětů a seznámila všechny s problémem.
Na škole už neměli širokou řadu předmětů, jako na základní škole, ale převážně předměty orientované v oboru, ve kterých syn nějak automaticky prospíval velmi dobře.
Ze ztěžejních předmětů, jako je matematika, český jazyk, němčina se to zvládalo dobře, ale sem tam přicházely kolize, kdy nechápal zrovna probíraným tématům a musela jsem opět problém konzultovat s jednotlivými vyučujícími.
v odborných předmětech začal syn brzy excelovat až do takové míry, že radil teoretikům vyučujícím, jak že ty motory a diferenciály vlastně fungují v praxi atd. atd.... Někdy to bylo i úsměvné.
Taky odbornou praxi zvládal velmi dobře, protože na práci je od malička velmi šikovný. Je to i díky již zmíněné podpoře dítěte v jeho zájmech od útlého věku.
Na škole si udělal řidičský průkaz na auto i zemědělské stroje a svářečský průkaz.
Zkoušky složil z VYZNAMENÁNÍM, jako jediný ze dvou nejlepších ze třídy.
V tomto okamžiku jsem byla velmi šťastná, že se dlouholetá dřina, láska, energie a práce opravdu vyplatila.